Obětavý kněz, originální člověk s nevšedním osudem. Jezuita, který dokázal obětavě sloužit těm, co to potřebovali. Jak napsal zcela přesně na sociální síti kněz P. Romuald Rob - odcházejí nám disidenti a skuteční ošlehaní pastýři. Otec Lízna byl znám svou laskavostí a velkorysostí, byl mužem modlitby a služby. Sobotní MF DNES na straně 13 věnovala drobnou vzpomínku úmrtí slavného rodáka z Jevíčka, jak byl v článku označen. Poslední rozloučení se uskuteční v pátek 12. března při mši svaté v 15.00 hodin v brněnském jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie. Tělo bude uloženo do krypty kostela. Mši svatou, které bude předsedat kardinál Dominik Duka bude v přímém přenosu přenášet televize NOE.
Vzpomínka: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1185258379-cesty-viry/408235100051009-musim-jit-dal/?fbclid=IwAR0pYZnxW8gP-2atwCKb1EPSLa37TSq5jKAJ3hfS_9Brw6Vy6XXQvcnvIRI
František Lízna se narodil roku 1941 v Jevíčku, poté se jeho rodina přestěhovala do Moravské Třebové a Velkých Opatovic. Tatínek, neústupný lidovec, byl brzy po převratu v roce 1948 zavřen.
Sám František byl poprvé uvězněn v devatenácti letech, roku 1960. Tehdy byl na návštěvě u dívky, jejíž otec sedlák byl právě zatýkán policií, protože nechtěl vstoupit do družstva. František v zuřivosti strhl rudou vlajku z národního výboru. Stálo ho to sedm měsíců v Jáchymově.
Po vězení nastoupil na vojnu do Michalovec, kde se kvůli svému odporu nést na Prvního máje sovětskou vlajku stal pasáčkem dobytka. Když pracoval jako dělník v cukrovaru, zavřeli ho podruhé, a to za pokus o nedovolený přechod hranic. Později působil jako ošetřovatel v ústavu pro mentálně postižené na Velehradě, kde se setkal s jezuity. Právě zde objevil svou touhu sloužit bližním a Bohu a roku 1968 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Byl poslán do Anglie, odkud měl jít na misie do africké Rhodesie. Skončil však v Innsbrucku, kde požádal o návrat do Čech.
Vystudoval teologickou fakultu, ovšem hned po primiční mši mu komunisté odebrali povolení ke kněžské službě. Pracoval tedy dál jako sociální pracovník. V roce 1977 patřil mezi první signatáře Charty 77, za což se dostal do vězení potřetí. Celkem byl vězně pětkrát, také za šíření samizdatů a tisk letáků o politických vězních. Ve vězení si dohromady odseděl něco přes dva roky.
Po 17. listopadu 1989 se stal rektorem kostela "u jezuitů" v Brně, kde působil do roku 1995. Staral se o nemocné, o Romy - ze solidarity si dal do občanského průkazu zapsat romskou národnost -, vězně a bezdomovce (tzv. sociální apoštolát). Poté požádal řádové představené o přeložení - měl tři varianty: severočeský Chánov, misie na Ukrajině, nebo Mírov.
Vězeňský kaplan a poutník
Byl mu přidělen Mírov (majestátný a pevný hrad, který jako vězení slouží již od 16. století), ale do misie na Ukrajině se také dostal. Když přišel na Mírov, požadoval celu, aby mohl být vězňům k dispozici dvacet čtyři hodin denně. Zákon to však neumožňuje a František Lízna se musel spokojit s farou v nedalekých Vyšehorkách, kde jako vězeňský kaplan působil - své dveře má přes četná ranní překvapení, kdy host zmizí i s částí vybavení domácnosti, otevřené všem, kteří jako potřební zaklepou.
František Lízna je známý jako poutník. Na pěších poutích nacházel v dobách komunismu svobodu. Propojil při nich křesťanský Východ a Západ i Jih a Sever a dodnes na nich ušel téměř osm tisíc kilometrů. Na svou první pouť se vydal v roce 1984 napříč Československem, kdy jeho cílem byla hora Kremenec na slovensko-ukrajinsko-polském pomezí. V roce 2006 se vydal na dlouhou pouť i přesto, že trpěl rakovinou prostaty v pokročilém stadiu. Každý den se modlil za jednoho z přátel nebo z lidí, kteří mu ublížili, a každý krok vnímal jako modlitbu. Po návratu lékaři zjistili, že se během poutě uzdravil.
V roce 2001 bylo Františku Líznovi prezidentem Václavem Havlem propůjčeno druhé nejvyšší státní vyznamenání - Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidských práv. Za svou práci ve vězeňství obdržel v roce 2003 společně s dalším vězeňským kaplanem Tomášem Vlasákem Cenu Františka Kriegla, udělovanou Nadací Charty 77. Roku 2013 mu řád milosrdných bratří udělil Cenu Celestýna Opitze za péči o nemocné a potřebné. Roku 2017 se stal laureátem Ceny Paměti národa, kterou každoročně uděluje společnost Post Bellum. V roce 2020 mu bylo uděleno významné maďarské ocenění - Cena Jánose Esterházyho, která se od roku 1991 uděluje za šíření duchovního odkazu tohoto mučedníka komunizmu.
ZDROJ: www.jesuit.cz
