Untitled-2

Římskokatolická farnost - děkanství Lanškroun

171.jpg
152.jpg
171.jpg

Vítáme vás v lanškrounské farnosti!

 

Římskokatolická farnost - děkanství Lanškroun

     Farnost    

nám. Aloise Jiráska 2
563 01 Lanškroun

IČO: 44471041

 

    



Kontakty:

P. Dr. Zbigniew Jan Czendlik
e-mail:  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
tel.: 465 322 508

Jitka Kračmarová
e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
tel.: 730 552 040

Anna Gregorová
e-mail:  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
tel.: 775 090 611

Aktuality

Poutníci na Velehrad se zastavili v Lanškrouně

poutník

V neděli 17. června se v Lanškrouně zastavili poutníci na cestě z Levého Hradce přes Olomouc na Velehrad.

Cyrilomětodějskou pouť A.D. 2012 (XXXI. ročník) - etapovou pěší pouť po stopách těch, kdo k nám na Moravu a do Čech přinesli křesťanskou víru a na poděkování za dar - pořádá Národní rada Sekulárního františkánského řádu a společenství cyrilometodějských poutníků.

Cyrilometodějská pouť Levý Hradec - Velehrad 2012 bude ve svém závěru spojená s Poutí na Velehrad (XII. ročník), kterou pořádá Matice velehradská a řada farností ve výchozích místech a ve Křtinách.

Poutník

Mnoho zajímavých informaci najdete v dopise, který poslal děkanovi Zbigniew Czendlikovi Libor Gottfried, jeden z poutníků:

Chvála Kristu!

otče Zbigniewe, protože nebyl čas na nějaké povídání (a já povídám velmi rád, jak jste si všiml), chci jenom něco málo napsat:

Především Vám děkujeme za dobrou večeři ve Vaší hospodě U Pastýře a za vlídné přivítání v kostele. Někteří Vaši farníci si pak fotografovali naši vlajku či prapor.

Přišli jsme do Lanškrouna v počtu 23 poutníků a do Moravské Třebové jsme došli v tom horku v 16.45.

Všichni se z poutí dobře známe, říkáme si křestními jmény a tykáme si. Je to totiž takové "pevné jádro" cca 30 poutníků, z nichž občas někdo chybí na konkrétní etapu, a občas zase přibude někdo nový. Zpravidla jsou dvě reakce na to, když někdo přijde na naši pouť poprvé: "jednou, a už nikdy více!" a nebo "jednou, a už budu chodit vždycky". Ale i tak nás přibývá jen po jednotlivcích, není a dlouho to nebude masová akce (jako ty poutě na Moravě v srpnu, kdy jdou stovky poutníků z různých směrů, nebo - a to už vůbec nemůžeme srovnávat - poutě do Čenstochové).

Původně, když to roku 1982 začalo, byla to taková vzdoroakce katolíků, a chodilo rok od roku čím dál více lidí (až kolem padesátky před rokem 1988), protože to byla jedna z mála podobných akcí věřících za komunistů. Taky se chodilo velmi opatrně, aby to nebudilo pozornost policie (nenosily se rozhodně prapory a velké křížky, jako dnes) a i na fary se museli poutníci trousit po menších skupinkách, protože i to se sledovalo, kolik lidí chodí na faru.Pro případné dotazy Veřejné bezpečnosti to byla turistická akce.

Pak po roce 1989 nastala svoboda a najednou katolíci mohli svobodně dělat spoustu akcí, takže poutníků hodně ubylo, až chodila jen asi pětice "stálých". To už jsem měl na starosti organizaci já (chodím od roku 1996, trasy vybírám od od r. 1997) a nebylo to vždy veselé. Vydrželi jsme to do r. 2000 a roku 2001 jsme si řekli, že to bude poslední ročník. A to byl nejhorší rok, dokonce se stalo, že na Velehrad na poslední etapu několik z nás nemohlo (a to ani já!) a došly pouze dvě poutnice, z nich jedna je naše nejstarší (dnes má 82 let a chodí stále s námi).

Ale téhož roku v srpnu začal chodit na Velehrad otec Peňáz z Velkého Meziříčí s mnoha desítkami poutníků z Moravy, vždy v srpnu, několik dní za sebou a brzy bylo několik proudů. My jsme normálně končili na Velehradě v červnu, ale hned nás napadlo, že obě poutě spojíme. Že se staneme nejdelším proudem z Prahy, který dojde na Velehrad spolu s Moraváky v srpnu.

Poutníci z Velkého Meziříčí nás podpořili tím, že s námi pak každý rok skupina z nich vycházela vždy v únoru z Levého Hradce z kostela sv.Klimenta.

To nás tak povzbudilo, že začali přibývat noví poutníci a teď nás chodí oněch 30 "stálých" a P. Peňáz s námi hrozně rád chodí aspoň v sobotu, nakolik mu to povinnosti dovolí.

Totiž, ta naše etapová pouť má několik předností (proto těm masovým poutím na Moravě, kde musí chodit v útvaru po silnici, kde mají dopravní opatření, praporky a pod.). Tak za prvé, my každý rok jdeme na Moravu jinou trasou (i když za těch 31 let se některé části tras musí opakovat) a to ze dvou důvodů: za prvé - my nevíme, kudy přesně k nám ti misionáři od sv. Metoděje (nebo snad sv.Metoděj sám) přišli, a za druhé, my se cestou modlíme za ty farnosti, jimiž procházíme, a tak chceme, aby bylo promodleno co nejvíce české země nohama poutníků.

A ještě je jeden důvod, že při tom obtěžujeme pokaždé jiné faráře a chceme po nich nocleh. Ale ono je to vzájemné obdarování - oni nám zajistí nocleh například na faře na podlaze, a my je často podpoříme psychicky, protože (Vy to ve velkém Lanškrouně neznáte) často jsou naši kněží na venkově jako opuštení vojáci v poli, sami na faře, a kolem nepřejícné okolí a pár starých věřících. Dost depresivní, zkrátka v Čechách je povolání faráře jen pro silné povahy a nervy.

Další přednost je, že nenosíme žádné tlampače a nemodlíme se růženec přes tlampače (jako to dělají ty velké zástupy na Moravě). Jednak nám to nepřipadá vhodné, protože růženec je velmi intimní modlitba a prožívá se nejlépe v malém kroužku, a jednak bychom v Čechách vyvolali jenom posměch - ne že bychom ho nevydrželi, ale je třeba na lidi kolem působit pozitivně (ne je odrazovat hlasitým zpěvem kostelních písní z 19. století). Jsme naopak rádi, když se nás sami zeptají, kdo jsme a kam a proč jdeme, a to my pak rádi povídáme. Stačí, když vidí ty prapory, poutní hole a naše křížky.

Modlíme se tady růženec rozděleni vždy po skupinkách pěti, kdy každý má jeden desátek. Stmeluje to kolektiv a lidé se různě během cesty promíchají do různých skupinek, a pak spolu jdou a povídají, navzájem si pomáhají (doprovodný poutník v autě popováží ty, co nemohou například do kopce nebo mají problémy). A tak jsme už sehraná parta, a to nemluvím o tom, že večery na farách, společné mše nebo občas i breviář, nebo i posezení v hospodě na večeři či cestou na jedno pivo, taky stmelí kolektiv.

Zpočátku se na nás někteří poutníci z Moravy, když se k nám přidali, dívali přes prsty, že my si zajdeme cestou klidně do hospody na pivo. Připadalo jim to nepatřičné, a navíc - pouť je prý přece úkon kajícnosti, takže by se poutník měl postit a vyhýbat se požitkům! Ale Vy nám asi porozumíte lépe. Ano, pouť je kající skutek, a my sami moc dobře víme, že jsme kajícníci za celý náš národ, za sebe i naše blízké. Ale to neznamená, že nemáme jít do hospody, když máme žízeň a hlad.

A přítomnost poutníků v hospodě je jednak opět možnost odpovědět na dotazy a ukázat, že věřící člověk je normální a občas taky normálně jí a pije pivo.

Ono totiž s tím postěním to na Moravě není tak horké.Oni sice nechodí do hospod, ale protože chodí každý rok stejnou trasou, tak už je v každé vesnici předem čekají napečené koláče, párky, pivo a někdy i víno a slivovice. To je zkrátka jiný kraj a jiný mrav. Moraváci si ještě ze zbytku svého katolictví uvědomují, že poutníci putují za ně, a modlí se za ně, a jsou za to vděčni, kdežto v Čechách je něco takového nevídané a nikdo nás v Čechách nikde nevítá (tedy občas některá dobrá farnost nás vítá zvony a její zástupci nás doprovází, ale to jsou výjimky).

Takže vydržet na Moravě všechna ta pohoštění, to skutečně vyžaduje velkou sílu sebezapření, aby člověk všechno snědl, co mu nachystali, a neurazil. Tak to my radši v Čechách místo toho zajdeme do hospody. Často je to poprvé, co do té hospody přišli nějací poutníci.

Já mohu mluvit dobře o Češích i Moravanech, protože jsem se narodil na Moravě a v Praze jsem se zůstal až od studií. A mohu mluvit dobře i za věřící i za ateisty, protože jsem konvertita v dospělosti (je nás mezi poutníky několik takových), takže znám dobře ateistický způsob myšlení a pohled na věřící.

Ještě Vás musím pochválit, jak dobře to v Lanškrouně děláte. My poutníci jsme poznali stovky kostelů a farností a mší a vidíme, kde je živá farnost, kde jsou děti a mládež, a jak to který farář "umí". Vy to umíte, Bůh Vám žehnej!

Nevím, co bych Vám mohl nabídnout na oplátku za tu radost, kterou jsme viděli na vaší mši s temi sedmi dětmi na prvním sv. přijímání.

Snad jen - někdy přednáším pro různé farnosti, pro křesťanskou akademii nebo nějaké spolky. Mám pár hotových přednášek: Karel IV. a relikvie, Karel IV. a koruny (tj. ty, kterými byl korunován), Vzdělání Karla IV., Kaple sv.Kříže na Karlštejně.O počátcích křesťanství u nás, o Turinském plátně (kdysi jsem se totiž jako ateista vysmíval věřícím, kteří "byli tak hloupí" a věřili v pravost tohoto plátna. Teď jsem o pravosti té relikvie pevně přesvědčen a sám jsem ji na vlastní oči navštívil a viděl v Turíně.

Rád do Lanškrouna přijedu, je to moc krásné městečko (a Vaše farní hospoda nemá chybu!). (Je to samozřejmě velké město, ale to je ten pražský přezíravý pohled :-) )

Pokoj a dobro!

Libor Gottfried

     Co nás čeká

Projekt čtvercování

Každé pondělí dopoledne od 9 hod. bude ve farní klubovně probíhat

PROJEKT ČTVERCOVÁNÍ - neboli uháčkuj nebo upleť čtverce na výrobu dek do Afriky

Srdečně zveme na tato setkání

Bližší informace poskytne p. Šebrlová

Citáty k zamyšlení

Ateisté jsou jediní, kteří zůstávají věrni bohu, na nějž nevěří.
Gabriel Laub