Untitled-2

Římskokatolická farnost - děkanství Lanškroun

308.jpg
218.jpg
15.jpg

Neschovávejme kříž/e ...

mizi krizVnější obraz často koresponduje s obrazem vnitřním. Řeč symbolů provázela lidstvo od nepaměti a především náboženství v sobě obsahuje výraznou symboliku, která leckdy vypovídá mnohem více, než celá řada slov. Symboly k životu nevyhnutelně patří.

Z médií máme neustále informace o tom, jak do evropských končin míří  „návštěvníci“ přicházející na kontinent s vidinou lepšího živobytí...

                   Nejsem si jistý, jak se v současnosti zapojují do občanské společnosti, jak pracují, jak zvládají například německý nebo francouzský jazyk a jak probíhá jejich reálná integrace do společnosti. Při srovnání s tím co měli ve své domovině se jim nyní žije možná relativně dobře, dochází ale spíše k aklimatizaci, než integraci.  Přijde ale doba, kdy se začnou porovnávat s tím, co mají ti místní, v zemích, kde právě jsou. A to může být do budoucna výrazný zdroj sociálního neklidu. Někteří nejsou vůbec uvyklí pravidelně pracovat a ne každý je nějaký odborník, natož člověk ovládající jazyk hostitelské země. Stavebnictví je typický prostor, kde bývá poptávka po pracovních silách, ale nastupuje tu další strašák v podobě sociálního dumpingu. Nechme se tedy překvapit, jak to bude do budoucna… Ve spojení s tímto faktem výše, rozpoznáváme i  jinou kulturu, jiné náboženství, které si začne vymezovat viditelnější prostor... Paradoxní je, že v srdci Evropy uvidíme spíše zahalené ženy v nikábech, než kněze s kolárkem. Vnější atributy se sami představují a ukazují, čím země žije. Na ulicích v Praze není neobvyklé, především ve větších obchodních centrech, potkat ženy v nikábech jejichž průzor nabízí kolemjdoucím pravou tvář konzervativního islámu. Kam se poděla tvář, významný znak lidství?

                 Když potkáme řeholní sestru a nebo kněze, který je schopen i oblečením vyjádřit svou příslušnost ke stavu, tak vždy máme před sebou obličej člověka. Tvář, která není nikdy ukryta. Islám na jedné straně ukrývá tvář ženy na veřejnosti, ale na straně druhé je na veřejnosti zcela otevřený, přímočarý a své přesvědčení okázale sděluje světu. A nejde jen o muezzina, který z ochozu minaretu svolává k pravidelné modlitbě, ale vnějšími, a žel i velmi nepříjemnými projevy jsou především extremistické a radikalizující se tendence, které nalézají určitou oporu v samotném náboženství, v Koránu. Například takový salafismus je islámský fundamentální směr, který se navrací ke kořenům islámu. A právě proto některé země vyhostily ty duchovní, kteří opřeni o návrat ke kořenům islámu nabádali k násilí. Salafismus je mimo jiné úzce spojen s wahhábismem, což je oficiální směr islámu v Saudské Arábii. Jak se vůči tomuto může bránit sekularizovaná a liberální Evropa? Vůči radikálním tendencím, které se projevují násilím i vůči bezbranným? Je třeba se bránit – rozhodně a také radikálně. To je v určitém směru jediné a účinné řešení. Odvoláváme se sice na evropské žido-křesťanské kořeny, chováme se politicky korektně, ale když se podíváme co se stalo s židy i křesťany v průběhu posledního staletí je to občas smutná podívaná. Německý nacionalismus dotáhl antisemitizmus do konečného stádia a samotní křesťané byli poměrně úspěšně dehonestováni a myšlenkově plundrováni nejenom postupující ideologií marxismu a obecným pragmatickým materialismem, ale následně i smutným dědictvím komunistické totality a bolševismu, u jehož kořenů stáli paradoxně židé – intelektuálové ze zámožných rodin. Evropa má co dohánět, a tam, kde má nastupovat rozhodnost a zdravý selský rozum, nastupují občas podivné obstrukce a vyhlášky, sterilní intelektualismus, žabomyší války, byrokracie a vnitřní rozpory. Evropa jakoby ztrácela smysl pro společnou perspektivu a zdravou integritu. 

              Na nedávném pochodu Prague pride se  vyjadřuje společná tzv. hrdá alternativa soužití a projekt Hate Free nám zase představuje sociální bezkonfliktní univerzalismus financovaný z norských fondů a státního rozpočtu ČR. Jak úspěšně, ať posoudí každý sám… Ve stejný den jako Prague pride byl ale i Den pro rodinu http://denprorodinu.eu/ A tudy myslím vede rozumná cesta pro společnost, cesta hrdosti na rodinu, cesta, která je smysluplná, hodnověrná a osvědčená. Manželství, rodina a děti vytvářejí perspektivu do budoucna v mnoha ohledech. S odpovědností občas přicházejí i „kříže“. A kdo schovává znaky své příslušnosti, kdo i obchází kaluž tak, aby se  „hladina nezvlnila“, kdo se bojí přiznat si svou pomíjivost a kdo se vyhýbá oběti a kříži, ten nikdy neokusí cenu života. Odpovědnost jednotlivce se někdy začne schovávat za odpovědnost či spíše neodpovědnost kolektivní. Když společnost ukrývá náboženství i víru jako možný zdroj konfliktů, pak je něco špatně. Když jsou v některých případech evropské společnosti schopné přistupovat k soudům a řešit, zda zaměstnankyně smí nosit křížek na krku, pak je také něco špatně. Tohle v našich končinách bylo už v době minulé a výraz diskriminace tak nabývá nyní jen jiný rozměr – postmoderní, globalizovaný a korektně zprůměrovaný. A když i jednotlivci, snad skrčeni z doby minulé, rezervovaně vytvářejí z víry jakousi zónu privátní intimity, pak je zase něco špatně. Stejně tak, pokud je víra představena jako nenáročný a teoretický prostor individualistického chtění a začne se to plést s jakýmsi esoterismem a pozitivní psychologií nebo i mocenskými atributy.

                  K životu patří utrpení a leckdy právě toto utrpení učí člověka hlouběji pochopit svůj vnitřní konflikt a nebo ho posune v něčem dál. Jsme smrtelní, odevzdání času a pomíjivosti a přesto jako věřící žijeme z víry ve Věčnost... Přesněji řečeno - učíme se to... Nežijeme osamoceni, žijeme komunitně, žijeme v rodinách, žijeme ve společnosti, v Církvi... Bůh je milosrdný, ale i spravedlivý. Kříž, utrpení a oběť vstupuje do lidských dějin i životů jednotlivců neustále. V pozadí našich životů a životů našich předků je vždy díl této oběti, stejně jako typické stádnosti. Stádnost - věrné papouškování a kývání, vyhýbání se problémům, selhání osobní odpovědnosti a odhodlaná loajalita okrádající pravdu o její atributy. I v Písmu vidíme, jak zástup nejdříve volal: Hosana a zanedlouho: Ukřižuj. Takový bývá dav... Vnitřně zdravá společnost, zdravé společenství ve svých lidech chápe, že vědomí kříže má sílu vyučovat silné i slabé, malé i velké, vzdělané i nevzdělané. Tam, kde se „zahalují“ kříže, tam, kde se o kříži nemluví, tam, kde se i náboženství stává lacinou šlehačkou na dortu, chlácholivým mementem časnosti a kde se nemluví o existenci   kříže, hříchů, selhání a soudu, tak tam nás věčnost, ale i současnost může velmi zaskočit. Předcházejme tomu, na úrovni své duše, vlastní odpovědnosti, na úrovni společnosti a především Církve. Neschovávejme kříže, nenechávejme je zarůstat v sobě i ve svém okolí. Mějme děti, které si dokáží vážit celistvosti života a rozumět světu, objevujme kořeny života i kořeny víry a nalézejme tímto způsobem i naději pro budoucnost... Skutečný Kříž nemůže být NIKDY ztracen, ztracena může být jen naše víra, ztracena může být naše naděje, pokud přestaneme „vidět a slyšet“, přestaneme si klást otázky, přestaneme naslouchat životu a i tím i Bohu...

                 Níže jsou fotografie „křížů“ u cest a tímto děkujeme kvalitní pile Stihl ;) která nám umožnila opět zviditelnit to, co bylo ukryto v zeleni, při silnici směrem na Nepomuky...

 

Mariánský pilíř 2Mariánský pilíř 1Kriz Nepomuky 2Kriz Nepomuky 1

     Co nás čeká

Projekt čtvercování

Každé pondělí dopoledne od 9 hod. bude ve farní klubovně probíhat

PROJEKT ČTVERCOVÁNÍ - neboli uháčkuj nebo upleť čtverce na výrobu dek do Afriky

Srdečně zveme na tato setkání

Bližší informace poskytne p. Šebrlová

Citáty k zamyšlení

Zlo se vždy rodí tam, kde schází láska.
Hermann Hesse