Untitled-2

Římskokatolická farnost - děkanství Lanškroun

279.jpg
129.jpg
124.jpg

Co je mše a její části (P. Petr Šabaka)

mse svataCo je mše a její části (Petr Šabaka) - vybrané kapitoly (pastorace.cz)

Koncil píše: Duchovní správcové ať horlivě a trpělivě usilují o liturgickou výchovu a vnitřní i vnější aktivní účast věřících, a to úměrně jejich věku, okolnostem a způsobu života a stupni náboženské vyspělosti. Tím plní jeden z hlavních úkolů věrných správců Božích tajemství. Svěřený lid mají vést nejen slovem, ale i příkladem.

 

 

Kněz je díky svému kněžskému svěcení osobní zástupce Krista (jedná tzv.in persona Christi), předsedá shromáždění, řídí jeho modlitby, zvěstuje mu poselství spásy, rozdílí chléb života, jako by to dělal sám Kristus. Kněz není pánem, nemá se chovat ve své službě povýšenecky, ale naopak má sloužit lidu důstojně a pokorně. Celým svým jednáním a pronášením svatých slov má u věřících vzbuzovat vědomí živé přítomnosti Kristovy, aby měli lidé možnost setkat se s Kristem samotným. Líbil se mi postřeh: Když kněz pronáší slova proměnění: „Toto je moje tělo...“ může se Boží lid dívat jak na eucharistii, tak i na kněze, protože i on se přeci dává cele Bohu k dispozici tím, že obětuje své tělo.

Slavení mše svaté není v žádném případě soukromou zbožností jednotlivců. V liturgii slavení mše svaté jsou místa, která mají podtrhnout tuto přítomnost: úkon kajícnosti, prosby - modlitba věřících, přinášení darů, pozdravení pokoje či přijímání. Jsou to místa, během kterých by si věřící měli všimnout svých sousedů. Sobě navzájem jsou přítomností Krista zvláště v chudých, nemocných a trpících jinými druhy bídy. „Stávají se“ v této chvíli Kristem, který odpouští, modlí se k Otci za druhé, povzbuzuje, touží po jednotě.

Není dovoleno nahrazovat čtení a responsoriální žalm, obsahující Boží slovo, jinými, nebiblickými texty. Čtení se přednášejí vždy od ambónu. Lektoři předčítají hlasitě, zřetelně a pozorně. Takovýto způsob přednesu napomáhá k správném sdělení Božího slova. Čtení se mohou i zpívat, ovšem tak, aby zpěv nezatlačil do pozadí slova, ale aby je spíše vyzvedl. Před čteními mohou být zařazeny i krátké, výstižné, jednoduché, přiléhavé, stručné, pečlivé, připravené a vhodné úvody, zvláště před prvním čtením.

Kněz nekáže sám sebe. Jeho řeč má být representativní. Nepřipravené kázání vnímavý člověk pozná. Jednou, dvakrát se povede improvizovat, několik let kněz může žít ze svých studií, ale potom? Nepřipravenost vytýká ve své knize Kňaz rétor Ľubomír Stanček: „Sokrates mal svojim žiakom povedať: „Hovor len vtedy, keď to, čo chceš povedať, je múdrejšie ako mlčanie.“

Kněz pronáší homilii vstoje od sedadla anebo z ambonu, nebo podle vhodnosti z jiného místa. Homilie musí být střídmá, ve správném poměru k ostatním částem liturgie. Slavení bohoslužby slova není kvůli homilii, ale homilie slouží bohoslužbě slova. Věřícím má „hořet srdce“:„Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje“(Lk 24, 29).

V našich farnostech se užívají zvláštní knihy přímluv. Je přesto vhodné učit věřící, aby dokázali formulovat přímluvy, které lépe vystihují jejich životní situaci. Pro kněze se modlitby věřících mohou stát pramenem poznání, za co věřící skutečně prosí.

Má-li křesťanská modlitba charakter dialogu, pak se v ní má střídat postoj díkůvzdání, chvály či prosby s postojem naslouchání. Nasloucháme v tichu. Proto je ticho nedílnou součástí liturgie. Úvod do misálu mu věnuje také svou pozornost: Bohoslužba slova se má konat tak, aby vedla k rozjímání; je proto nutné vyvarovat se jakékoli uspěchanosti, která je na překážku usebranosti. Je také vhodné vkládat krátké chvilky ticha, přizpůsobené shromážděnému společenství. Někdy duchovní servis věřícím může úplně setřít dar setkání s Pánem, který volá člověka jeho vlastním jménem. A člověk neuslyší toto volání, pokud předsedající, který udává tón a takt obřadu, necitlivě převálcuje tyto citlivé okamžiky.

I mimo liturgii věřící zachovávají v kostelích zdravou dávku ztišení. Ve ztišení se tak mohou připravit na slavení liturgie a nebo v tiché adoraci setrvat i po liturgii. Zvláště eucharistická adorace je vhodným místem, kde věřící přeplnění všemožným hlukem tohoto světa mohou v tichosti a v pohledu na Pána naslouchat jeho hlasu. Někdy si kněz myslí, že musí mnohostí slov záplatovat čas, ačkoli věřící touží po tichu. Kněz se přeci může věřících zeptat, jak chtějí naplnit čas eucharistické adorace.

Zvyk, že věřící přijímají pouze pod jednou způsobou, sahá do 12. stol. Příčin bylo mnoho, například motivy řádu praktického (hygienické důvody, velká shromáždění, rozvleklost obřadu) či řádu teologického (problémy spojené s reálnou přítomností). Od 15. stol. věřící přijímají výhradně Tělo Kristovo. A Kostnický koncil (1415) zakazuje kněžím pod trestem exkomunikace udělovat věřícím přijímání pod obojí způsobou. Tridentský koncil stanovuje doktrinální principy, které mají regulovat tuto otázku a zanechávají kompetenci udílet pod obojí papežské autoritě. Reforma II. vatikánského koncilu znovu umožnila věřícím přistupovat ke kalichu.

Je samozřejmě nejlepší, aby všichni, kdo se účastní slavení mše svaté a splňují potřebné podmínky, v ní přistoupili k svatému přijímání. Někdy se však stane, že věřící přistupují k svatému přijímání davově a bez patřičného rozlišování. Je úkolem pastýřů, aby tento zlozvyk s rozvahou a rozhodností napravili.

Není třeba žehnat se křížem těsně před svatým přijímáním, ani znovu poklekat při odchodu.

Když kněz dokončí rozdílení svatého přijímání stoje na straně oltáře nebo u stolku, očistí paténu nebo ciborium nad kalichem. Potom čistí kalich a vytře jej purifikatoriem. Očištěné nádoby, pokud se čistily na oltáři, odnáší přisluhující na stolek. Nádoby k očištění, zvláště když je jich více, se mohou ponechat na korporálu vhodně přikryté na oltáři nebo na stolku a vyčistit je hned po mši po propuštění lidu. Potom se posadí a celé shromáždění setrvá v chvíli posvátného ticha nebo může zazpívat žalm nebo jinou píseň chvály nebo hymnus.

Během slavení mše svaté je ticho nezbytné pro usebrání, zvnitřnění a vnitřní modlitbu. Není to prázdno a nepřítomnost něčeho, ale je to přítomnost, vnímavost, stav před Bohem, který k nám mluví, tady a teď, a pracuje pro nás, tady a teď.„Ztiš se před Hospodinem,“připomíná žalm 37, 7.

Mezi ostatními chvílemi při slavení eucharistie má ticho zvláštní význam po naslouchání Božímu slovu a především po přijímání těla a krve Páně.

Kněz poté co políbí oltář, odchází z presbytáře. První a poslední úkony eucharistické slavnosti se odehrávají kolem oltáře; jsou to úkony beze slov, úkony úcty. Políbení oltáře předchází pozdrav věřících a následuje po jejich propuštění. Políbení orámovalo a dalo by se i říci že zahrnulo celou eucharistickou slavnost. Kněz se obrací především a na konci všeho ne ke shromážděnému lidu, ale k oltáři. Proto je oltář uctíván jako centrum eucharistického shromáždění a eucharistického úkonu. Tím, že ho uctívá, kněz zdraví stůl Páně a v něm a skrze něho Pána, jehož je oltář symbolem

ZDROJ: http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Co-je-mse.html

 

 

     Co nás čeká

Projekt čtvercování

Každé pondělí dopoledne od 9 hod. bude ve farní klubovně probíhat

PROJEKT ČTVERCOVÁNÍ - neboli uháčkuj nebo upleť čtverce na výrobu dek do Afriky

Srdečně zveme na tato setkání

Bližší informace poskytne p. Šebrlová

Citáty k zamyšlení

Víra je síla nepřímo konající zázraky. Vírou mohu v každém okamžiku učinit zázrak pro sebe - a často i pro druhé, pokud mají ve mne víru… Pravá víra je zaměřena jen k věcem jiného světa. Víra je počitek procitání a působení a cítění v jiném světě.
Novalis