30 let Svobody - Vzpomínání ...

pruvod1Připomínáme si třicet let od sametové revoluce, třicet dlouhých let od doby, kdy vláda jedné strany skončila a ke konci roku 1989 již neudržitelně společenské klima dodýchávalo v očekávání společenských změn. Svoboda se stala synonymem tehdejší doby. Svoboda je i pojem, za který dokázali a stále dokáží někteří ukrývat cokoli, podobně jako za další ušlechtilé symboly a ideály. Svobodu si někteří představují i jako možnost dělat cokoli a nebo vytyčovat mantinely jiným, aniž se učí respektovat názor druhého. Dříve to bylo jasné s kým nebo čím máme tu čest a dnes? Opravdu je těžké se nyní učit tahat za jeden provaz?

                        Společenskou změnu jsem zažil na počátku čtvrťáku na vysoké škole v Pardubicích. Ale už pár let před tím začalo být pro mne poměrně důležité hledání pravdy o tomto světě. Pravdy, která se vždy tak nějak pilátovsky vine našimi životy a klade malé i velké otazníky. Hned v prvním ročníku vysoké školy jsem měl velké štěstí na přátelé a Bohu díky za věřící kamarády či spíše kamarádky. Dodnes vzpomínám na jednu, kdy kráčeje do školy od kolejí z Polabin dostihuji spolužačku a pokládám předlistopadově poněkud odvážnou otázku – „ty jsi věřící, viď?“ Mnoho věcí nebylo tak samozřejmých jako dnes a určující ideologická linie byla jasně daná. Otázky tohoto typu se tedy příliš nenosily. Cítila se velmi zaskočena a bylo to na ni vidět. Z oslovené dívky se vyklubala skvělá a obětavá holka, katolička. Později jsem  podobným způsobem našel i ostatní a jejich přítomnost měla i podíl na mé konverzi.  A bylo i mnoho dalších a kruh aktivních věřících se rozrostl. Zdůrazňuji aktivních, protože bylo i pár, kteří se realizovali zřejmě doma odkud přijížděli na studia a neměli potřebu se potkávat a účastnit se společenství. A bylo jedno zda před a nebo po listopadu 89. Když se po letech setkáme s těmi, s kterými jsme společenství utvářeli, tak vidím jako dnes, jak hodnotné osobnosti to byly a jak jsem vděčný, že zrovna v té době jsem tam mohl být. Společenství věřících se na kolejích scházelo před listopadem 89, ale aktivně i poté. A hlavně jsme o sobě věděli, že to byl katolík, evangelík, adventista,… Respektovali jsme se a mnohému jsem se také naučil, například, že existuje i jednota v různosti. Proto jsem měl občas později potíž se zavilou náboženskou rigiditou některých věřících, kteří znají jen to své a nemají ani potřebu z „ohrádky“ vystrčit nos a nebo naopak s náboženskou frivolností liberálního ražení, stejně jako s náboženským pozérstvím, které se neptá a neklade otázky. Věřící spolužačka, která pocházela z podkrkonoší, a její rodina patřila k aktivním katolickým rodinám byla už trochu uvyklá, že jim někdo občas kontroluje poštu, která chodí se zpožděním… Od kněze ke kterému jsem chodil na přípravu na svátosti jsem zase věděl, že Stb je schopno na adepty na kněze vytvářet psychický tlak.  Doba byla taková lehce schizofrenní  a ideologie doslova dodýchávala. Koneckonců i mezinárodní situace mnohé předznamenávala a bylo jen otázkou, kdy to vše „praskne“.

                        Ohlédnu-li se ještě trochu hlouběji do minulosti ke studiu na gymnáziu, tak s respektem vzpomínám i na věřícího kamaráda a spolužáka Jirku Hubálka pocházejícího z Dolní Čermné, který se dokázal ve vyučovací hodině rozvážně dát do řeči s ředitelem, který byl v té době zřetelným reprezentantem stranické linie. Už ani nevím o čem to bylo, ale utkvělo mi z toho pouze to, že Jirka uměl stát za svým přesvědčením a v klidu byl ochoten naslouchat i jiným stanoviskům a měl hlavně názor na věc.  Listopad 89 přišel až za několik let a nová doba po něm dala prostor vnějším a hlavně neformálním aktivitám i v oblastí víry a Církve. Byla to doba silné otevřenosti ve všech směrech a náboženský život se uvolňoval a byla to doba euforie a očekávání. Hned se také objevily na některých veřejných setkáních petice za návrat církevního majetku a do popředí vstupovali různí činovníci a otevřeněji se prezentovali různí zahraniční stadiónoví evangelizátoři i charismatické formace. Mne ale spíše zajímalo, jak se klima mění v mém bezprostředním okolí. Na vysoké škole jsme měli  před listopadem 89 předměty typu Dějiny KSČ a MDH, Politickou ekonomii či Marxisticko - leninskou filosofii, o Vědecký komunismus jsme již ve čtvrtém ročníku přišli…. Nikdo neplakal :) Dodnes vzpomínám, jak i tato výuka předmětů zhusta pokulhávala. Jen malá vzpomínka - Byli jsme trošku rošťáci a malinko se sem tam i obchodovalo s kazetami. Nahrávalo se kdeco, Emgeton nic moc, ale Sony už byl lepší level…. Nebylo to tak dostupné jako dnes. Jedna metalová skladba začínala velmi výrazným zahřměním a pak pauza a následně hudba…. Vzpomínám s úsměvem, jak jsem se tehdy vybavil kazeťákem, který jsem dotáhl na výuku marx-leninské filosofie a zrovna suploval stařičký učitel… Spustil jsem kazeťák, zahřmělo doslova na časy, rychle jsem stáhl zvuk... Učitel zpozorněl, zamyslel se a pronesl – vypadá to na bouřku… a pak dále pokračoval ve výkladu jako by se nic nestalo. Nehřměl jsem již po druhé a ponechal ho v představách blížícího se špatného počasí...

                     Skutečné společenské zahřmění bylo až v listopadu 89, kdy někteří měštští předskokani se rekrutovali z řad pouličních šoumenů, kteří vykřikovali v prvních průvodech „Jakeše do koše“ atd. Pak už se to rozhýbalo spontánně.  Na kolejích nás navštívili pražští studenští aktivisté oprstýnkovaní ze všech stran. Určitá solidnost a utříděná koncepce byla spíše hnána mladickou touhou všech po změně, touhou po svobodě, touhou mluvit do společenského klimatu a odsunout to staré a kulhající stranou…. Každý měl své důvody. Bylo to období velké euforie i jisté drobné naivity, která se už asi nikdy opakovat nebude. Školu velmi záhy navštívili známí herci, kteří informovali o zásahu na Národní třídě, o zabití studenta, které se sice nepotvrdilo, ale atmosféra směřovala během několika dnů k silným společenským změnám. Na škole se přerušila výuka a každý se účastnil dle své svobody a volby čeho chtěl. Byly série různých neformálních přednášek k různým tématům v aule vysoké školy, objevovaly se aktivity všeho druhu a intenzivně se měnily zaběhlé formy. Vylepovaly a tvořily se plakáty, které nám pak přes noc někdo z výloh strhával. Každý přispěl dílem ke změnám a dělal to, na co se cítil. Určitý díl euforie prožíval i hluboce respektovaný profesor Antonín Tockstein, který byl žákem Jaroslava Heyrovského. Byl to člověk hluboce fundovaný, vedoucí mé katedry, katedry fyzikální chemie. Neexistoval student, který by z něj neměl respekt. V prvních revolučních dnech viditelně pookřál a na jeho tváři jsem zahlédl jakýsi šibalský úsměv. V kritických dnech jsem byl u vstupu/vrátnice do vysoké školy a setkával se tam s lidmi, kteří přicházeli. Byla to vesměs příjemná a zcela otevřená setkání plná důvěry a spontánnosti. Někdo přicházel jako bonzáček, který šel žalovat na svou bytnou a domníval se, že přišla doba, kdy ji to spočítá a jiní, a to byla většina, přicházeli jako vděční lidé, jako ti, kteří mají radost, že se ledy hnuly. Přinášeli jídlo, drobné dary a také fotografické filmy. Tyto jsem využíval, protože jsem současně i dokumentoval studentské akce na vysoké škole a materiál jsem pak odevzdal studentům, kteří byli ve vedení a  vše organizovali.  Dodnes vzpomínám, jak jsem do noci vyvolával donesené negativy z Prahy ve fotokomoře na kolejích, aby druhý den ráno mohly putovat v lavicích v aule mezi studenty… Byla to doba hektická a dnes, když si jen tak mobilujeme a pořizujeme kdykoli snímky a nebo cokoli kopírujeme, tak už si ani neuvědomíme, že tehdy nebylo zdaleka vše tak samozřejmé. 

                     Samostatnou kapitolou za „komančů“ byla i dvouletá vojenská katedra na vysoké škole jednou týdně a měsíční cvičení na závěr. Nutno přiznat, že nás na katedře slušně cepovali a sborka a rozborka samopalu a nebo ostré hody granátem k tomu patřily. Tenkrát jsme v lesích u Semtína bouchali my, Semtín sám až později. Snad jako poslední ročník jsme kompletní katedru stihli ještě před listopadem. Vojsko bylo jedním z pilířů tehdejšího režimu, kde politická linie fungovala poměrně autoritativně.  Po skončení školy se z nás stali tzv. „špagáti“ a v době „porevoluční“ jsme se svorně povětšinou sešli až v roce 1991 v kasárnách na přijímači v Liberci u praporu chemické ochrany. Personální obsazení vojenské katedry na škole bylo unikátní a jedním z nepříjemných dopadů bylo i to, že naše vlasy se museli podrobit vojenskému výcviku také a dodnes vzpomínám jak nás hnali opakovaně na přestříhání. To tehdy vlasy ještě rostly :)

                    Před listopadem 1989 jsem byl v Pardubicích častým návštěvníkem jednoho antikvariátu u Zelené brány. Teď už je tam něco jiného. Byly tam tací zvláštní lidé a tak trochu tajuplní :) Jaké bylo mé překvapení, když jsem všechny viděl na přednášce teologa Josefa Zvěřiny krátce po listopadu. Dodnes si pamatuji ten milý až naivní dotaz jedné paní z publika na pana Zvěřinu, když už bude prý Václav Havel katolíkem :) Vzpomínám také, jak jsem později jednoho človíčka z tohoto jedinečného antikvariátu doprovázel k jeho bytu. Byl poměrně nábožensky alternativní, lehce humorný a vzdělaný. Jmenoval se Aleš Roleček. Internet mi po mnoha letech jeho osobu připomněl. Stejně tak bylo zajímavé období těsně kolem listopadu, kdy novokněží v Pardubicích byli Jan Jandourek a Antonín Krasucki. První byl skromný a nenápadný, ale výborný řečník, který to uměl bez problémů zpatra, jak na tribuně v listopadových dnech, tak i za kazatelnou. Dodnes ho nalézáme v médiích jako sociologa a spisovatele a svou nastoupenou dráhu co by katolického kněze ukončil. Druhý byl jemnější a pro mne duchovně přístupnější, u něhož jsem měl tehdy přípravu na první svaté přijímání, kterou jsem započal krátce před listopadem 89. A ten doposud jako dominikán v řadách katolické církve je.

                    Události celkově dostávaly spád a společenské klima se měnilo. S odstupem mnoha let můžeme rekapitulovat ale i zapomínat. Co ale nesmíme zapomínat je připomínat si minulost, jinak nám hrozí, že zase zabředneme do podobných chyb jen v jiném balení. A že nás zas bude někdo centrálně kontrolovat, regulovat a tím také olupovat o základní lidské svobody a činit z nás ovce v pejorativním slova smyslu. Svoboda je jedna z významných lidských hodnot a věřící člověk dobře ví, že svoboda sama o sobě bez lásky a vnitřní odpovědnosti se stává bezzubou a někdy i tyranskou, pokud je zneužita jako například ve Francouzské revoluci Robespierrem aj.

                      K svému drobnému vzpomínání přikládám i několik fotografií, které mohou ilustrativně přibližovat tehdejší dobu. Sken části indexu, který už dnešní studenti vysokých škol neznají a kde byl vzorově škrtnut Vědecký komunismus. Dále fotka mého korejského spolužáka z katedry fyzikální chemie Cho Sunga, který byl „odvelen“ z Československa už před listopadem a je pravděpodobné, že Severní Korea měla informace o změnách dříve, než nastaly… Další fotografie značí symbol síly – sovětské tanky pár let před listopadem 89, jak se prohánějí ve vojenské koloně s otočenými hlavněmi po ulici Dobrovského v Lanškrouně. Pořídil jsem to foťákem coby student gymnázia cestou na oběd :) Další fotka jen ukazuje jeden z našich organizovaných studentských spontánních průvodů vysoké školy v ulicích Pardubic.

Přeji krásné dni ve svobodě všem. Ve svobodě, která nás učí respektu, ctí a odpovědnosti nejen za sebe, ale i za druhé.

- Miroslav Kuťák -

indexpruvod1Sung1tank1