Untitled-2

Římskokatolická farnost - děkanství Lanškroun

218.jpg
71.jpg
152.jpg

Naděje má poslední slovo...

muž na ramenouSoučástí života je i smrt. Součástí, která se k nám hned po narození přibližuje se stoprocentní jistotou a označí náš život i naše vědomí neurčitým, ale zcela zřetelným datem "trvanlivosti". Zbývá tedy jen jediná výzva - co učinit mezi těmito dvěma časovými body? Jsme jako lidé opatření mimořádným vědomím, schopností odhalovat a poznávat příčinnost věcí, přetvářet svět, ptát se, smát se, milovat, tvořit umělecká díla, vnímat dobro, krásu, činit dobré, ale i zlé.

Při práci na zahradě poslouchám přes mobil občas různé rozhlasové stanice. Slyšel jsem nedávno jeden příběh. Příběh muže, kterému zemřely děti na plicní chorobu a on je pochoval a pak se věnoval cizím dětem a to s veškerou silou a obětavostí. Ovšem zanedlouho začaly některé z nich umírat za záhadných okolností. Našly se indicie a objevilo se podezření a daný muž byl souzen. Před jistou smrtí ho zachránila jen přímluva jednoho soudce, který nevěřil, že muž měl na tom podíl... Nebyl tedy odsouzen na smrt, ale na nucené práce... Čas plynul a po letech odsouzený umíral a soudce byl k němu povolán. Muž mu vyjevil veškerý hněv a nenávist k Bohu, který zabil prý jeho vlastní děti, nenávist k Bohu, který se kochá bolestí, nemocemi, útrapami a když mu to nestačí, tak vrhne lidstvo do ohně válek. "Tyran, je to nenasytný tyran, kterému se zalíbilo nás trýznit pro svou potěchu", namáhavě před smrtí sděloval vrah soudci, vrah, který se pomstil na cizích dětech. Povídka na mne působila přízračně, ale byla svědectvím o paradoxu života, který se obrátil nakonec v sobeckou bolest a negaci života.

A tak stojíme vždy na pomezí života a smrti a vždy jsme postaveni před dilemata, která řešili odjakživa mnozí. V životě se zrcadlí i smrt a ve smrti nový život.... Nabízí se dávný obraz ptáka Fénixe, jako kulturní archetyp, který sám sebe spálil a ze svého popela nově povstal. Obraz obnovy a znovuzrození. Koloběh tvorby a zániku je zvláště patrný na jaře. A kdo kompostuje biologický materiál na zahradě, tak ví, jak účinný je kompost jako zdroj živin pro následný růst dalších plodin. Zmar jednoho generuje růst druhého. Z evangelia víme také něco dalšího a užitečného - Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ Má to v sobě odvěkou logiku. Do půdy vkládáš vše co máš a vše tak ztrácíš, aby poté mohlo vzrůst něco v mnohém větším množství. Sobectví, uzavřenost a sebestřednost musí umírat, být přetvořena v něco ušlechtilého, aby člověk mohl dobře žít. A paralela může pokračovat dál. Co kdo seje, také sklízí. Ve známém Podobenství o rozsévači také vidíme prostou životní moudrost a jasně vidíme, jak důležitá je "dobrá půda"...

Dnes, když jsme všichni ukryti pod rouškami a zubíme se v obchodech na prodavačky ukryté za plexiskly a v prodejnách stojíme na značkách jako na spartakiádě a různými dezinfekcemi v obchodech si odmašťujeme ruce, by bylo vhodné si připomenout určitá data a kus historie. - Ve středověku existovaly závažné choroby - lepra a mor. Lepra působí znecitlivění kůže, ztrátu její integrity, infekce vstupovala do těla, tělo zapáchalo, docházelo i k oslepnutí a z člověka se stávala doslova troska přežívající několik let a čekající na smrt. Pomoc těmto zajišťoval například vojenský a špitální řád rytířů svatého Lazara Jeruzalémského. Nemocný žil vyčleněný mimo lidskou společnost, čekala jej izolace a jen ve vyčleněných dnech mohl chodit žebrat. Církev usilovala o to, aby akt izolace byl pro nemocného co nejméně bolestný. Jde-li o mor aneb černou smrt, tak dodnes je to obraz hrůz, kdy vymíraly celé vesnice a umíraly desítky a stovky milionů lidí. Morové sloupy v našich městech stále připomínají tato období. Zemřela až 1/3 evropské populace. Krajem procházely vlny moru i často svázané s pohyby vojsk a nebo obchodními trasami. Důsledky byly nedozírné, lidé čelili smrti nejbližších, tváří v tvář bolesti byla nastolena bolestná dilemata života a společnost byla emocionálně vyčerpaná. S tímto se pojí i frustrace společnosti, nedůvěra v Církev a obraz Boha s tím spojený. V souvislosti s tímto je vhodné si připomenout Kateřinu Sienskou, učitelku církve a dominikánku - terciářku, která měla mimořádný život. Život, který se se svými duchovními a asketickými superlativy vzdaluje našemu pojetí, ale který byl prosycen oddanou službou Bohu a lidem. Psala mnohé dopisy významným lidem, dokázala odolat nepřízni a nástrahám, které před ní stály a osobně sloužila lidem postižených nemocemi i morem. Jsou okamžiky kdy člověk rezignuje a nebo naopak, kdy se vzepne k úsilí a boji. Jak důležité jsou vzory, příklady a nebo i obyčejné až neobyčejné příklady lidí...

V tomto ohledu mi přichází na mysl film Útěk se Sibiře (2010), popisující útěk mezinárodní skupinky vězňů z ruského gulagu a stejně tak film Dvanáctý muž (2017), norské válečné drama popisující útěk muže přes drsnou severskou krajinu do Švédska s pronásledovateli v patách... Oba filmy mají mnoho společného, ukazují mezilidské vztahy, ukazují lidské charaktery, ukazují jakou silou musíme uchopit život.

Kéž by tato zlenivělá postmoderní či postfaktická doba, která adoruje místo pravdy zábavnost a relativismus byla prosycena poselstvím o cti, odvaze a hrdinství. O tom, že má cenu žít v pravdě a pokoušet se se zdravým selským rozumem objevovat hodnoty, krásy a smysl života. Aby vědomí strachu bylo překonáno vždy tím, že Naděje má poslední slovo. Smrti navzdory.

20.3.2020 mk

     Co nás čeká

Projekt čtvercování

Každé pondělí dopoledne od 9 hod. bude ve farní klubovně probíhat

PROJEKT ČTVERCOVÁNÍ - neboli uháčkuj nebo upleť čtverce na výrobu dek do Afriky

Srdečně zveme na tato setkání

Bližší informace poskytne p. Šebrlová

Citáty k zamyšlení

Hnutí srdce není něco, na čem by se dalo ušetřit. Dávat, ze svého srdce, to je jako vyklenout most přes propast své samoty. A dáváš-li ze svého srdce, nestarej se komu. Budou ti totiž říkat: „Ten si to nezaslouží!“ Jako by šlo o nějaké zboží, kterého je škoda. Dokonce i člověk, který ti nemůže dát nic, o co bys stál, ti může posloužit tím, že dáváš ty jemu, neboť skrze něj tak sloužíš Bohu.
Antoine de Saint Exupery