Buďme skalními orly

Zbigniew Czendlik

Pro Orlický deník napsal na začátku května Zbigniew Czendlik následující zamyšlení:

"Abych si oprášil polštinu, vzal jsem si do ruky knížku Mariusze Szczygla „Udělej si ráj". Do povědomí českých čtenářů se tento autor dostal knížkou „Gottland". Obě jsou pohledem Poláka na současné Česko, ale také trošku pohledem na jeho historii.  Zrovna jsem se dostal k malému odstavečku, ve kterém Szczygiel popisuje svůj rozhovor s jedním pražským taxikářem. Hned mne u toho napadla určitá souvislost se včerejším státním svátkem – Dnem vítězství. Dovolím si ho volně přeložit:

„Vy Poláci asi námi Čechy trošku pohrdáte?" „Já určitě ne! Český odboj během druhé světové války udělal přece mimořádnou věc! Zabil Hitlerova miláčka Reinharda Heydricha! To byl hrdinský čin! Zabili jste Archanděla Zla, jak se mu říkalo, protože do detailu vymyslel holocaust." „Není se čím se chlubit. Jel v otevřeném kabrioletu, v žádném opancéřovaném autě, nebylo těžké ho trefit." „No ale povedlo se vám ho zabít!" „Nepřehánějte. Neměl žádnou ochranku, žádné hlídky na ulici." „Ale nepřežil!" „Jen proto, že atentátníkům sám pomohl. Místo rozkazu  šlápnout na plyn a ujíždět dal rozkaz zastavit auto. Není se čemu obdivovat." „No ale zabili jste ho!" „To vůbec není tak jisté. Samopal prvního atentátníka vůbec nevystřelil. Nevíme proč. Teprve druhý hodil směrem k autu granát…"  „No a díky tomu jste ho zabili!" „Vy to zveličujete. Heydrich se ani nebránil. Vyskočil z auta, sice chtěl střílet, ale v pistoli neměl zásobník." „ Ale ve finále se to povedlo!" „Kdepak! Zemřel o týden později v nemocnici. Od granátu měl polámaná žebra, která se mu zapíchla do sleziny, a tak ve skutečnosti zemřel na těžkou infekci."…
Tolik zajímavý rozhovor. A aby to mělo nějakou pointu, použiji jeden příběh: Kdosi našel orlí vejce a dal ho do hnízda slepici, která bydlela na dvorku za domem. Orlík se vylíhl s kuřaty a s nimi i vyrostl. Celý život dělal orel to, co kuřata, a myslel si, že je kuře ze dvorku. Hrabal v zemi a hledal červy a hmyz. Plácal křídly a občas i pár centimetrů vzlétl. Léta ubíhala a orel zestárl. Jednoho dne uviděl vysoko nad sebou na bezmračném nebi nádherného ptáka s dlouhými a zlatými křídly. „Kdo to je?" ptal se starý orel plný úžasu. „To je orel, král ptáků!" odpověděl mu soused. „Patří obloze a my patříme zemi. Jsme slepice." A tak orel žil i zemřel jako slepice. To proto, že se celou dobu za slepici považoval!
V očích Božích, v očích světa, v očích sousedů jsme skalní orlové. Smutné je, že ve vlastních očích jsme někdy slepice ze dvorku za domem. ZBIGNIEW CZENDLIK"