O zesnulých

Zamyšlení o Památce zesnulých:

Tento týden si lidé na celém světě připomínají své blízké zesnulé. V té věci jsme si všichni podobni: všichni máme někde hrob našeho tatínka a naší maminky, většinou i dalších našich blízkých. A jednou bude někde ležet i naše tělo. Smrt je něco, co nás staví do jedné řady, co nás i sbližuje. „V jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem.“ (František Čelakovský)

To je to první, co jistě můžeme mít na mysli právě v tento den, kdy jsou hřbitovy plné lidí, světel a květin. Ve smrti je určitá rovnost.

Ale chtěl bych připomenout ještě další dvě či tři věci.

My starší máme odchod z tohoto světa před očima často. Přátelé, spolužáci, tady v Domově spolubydlící. Vrstevníci. Prostě: „Už se kácí v našem lese.“ Žijeme smrti nablízku a myslím, že se jí sami až zas tak nebojíme. Spíš se bojíme, aby neodešel ten nejbližší. Nebo abychom nezůstali opuštěni. V případě paní Jany N. to jistě bude zvláště těžké pro jejího manžela. Když odejde manželka, je to, jako by muži odešla polovina jeho já.

Ve stáří si víc uvědomujeme, jak je lidské tělo křehounké. Praskne žilka, přesmykne se něco v genech buňky, přijde nepatrný virus - a tak je ve stáří vlastně člověk překvapený, že tolik let jeho tělo ještě funguje. Rukavice a ponožky se tolikrát prodřely - a kůže na rukou a nohou je stále hebká! Ocelové čerpadlo se dávno polámalo a naše srdce, které čerpá 30 milionkrát za rok, čerpá již tolik let! Jak podivuhodně jsme složeni z těch miliard buněk, z nichž každá ví, co a jak má dělat. Mně alespoň čím dál víc jímá úžas nad světem, ve kterém mám možnost žít. I nad tělem, ve kterém mám ještě možnost žít.

A to třetí. Mládí bere všechno jako samozřejmé. Jako samozřejmé bere, že jednou bude mít všechno, co se mu zachce. Ale my už víme své. A - a to je krásné - nechceme pro sebe už skoro nic. A za to, co bylo, jsme, nebo bychom měli být, vděčni. Moudrý člověk před třemi tisíci lety to vyjádřil (v biblickém textu, připisovaném králi Šalamounovi): „Jaký užitek má člověk z veškerého svého pachtění?… I když se člověk dožije mnoha let, ať se v nich raduje ze všech.“ (Kaz 1,3 a 11,8) A v Novém zákoně, po křesťansku: „Oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost…. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. Ve Vašem srdci ať vládne mír Kristův. A buďte vděčni.“ Kol 3, 12-14)

(Z knihy Jana Davida – Slovíčko nakonec)