Myšlenky z ekumenické bohoslužby do mého života

Odpusť nám naše viny (dluhy). Ježíš čeká na hříšníka s otevřenou náručí, podobenství o marnotratném synu a milujícím otci.

Ježíš je světlo světa – jděme za tímto skutečným světlem, ne za nějakou bludičkou, která nás zavede jinam. Světlo představuje = vše krásné, tma pak = vše zlé a špatné. Žít čistě, přiložit ruku k dílu, někdy člověk žije čistě, ale ruce má prázdné. Pryč s pokrytectvím, přetvářkou a s pověrami.

Jaké mám já dluhy, hříchy. Vše je od Boha, já nevlastním nic. Udělal jsem si čas na děti, rodiče, čas na omluvu, nefér jednání. Ať umím odpustit.

Modleme se za druhé. Všeobecně umíme vyznávat své viny, ale být konkrétní – k tomu nemáme sílu a ni odvahu - je to pro každého z nás pokořující, zahanbující, ukazujeme se lepší. Budujme dobré společenství, kde si lidé důvěřují.

Bůh nás volá k bohopodobnosti. Člověk někdy sebe ospravedlňuje a nejde mu, neumí odpustit. Touha po pomstě, užíráme se v srdci, učiňme první krok k odpuštění, prosme o Boží pomoc, abychom vyléčili ve svém srdci ránu, zapomenout v paměti mnohdy nelze.

Zibi své vystoupení uvedl výrokem jistého ateisty, který řekl: „Díky bohu, že jsem ateista“. Pak pokračoval o svých zkušenostech jaké má ze zpovědí. Ze zpovědi se stala mnohdy věc zcela formální. Nezpovídáme se před nejbližšími, ale „jdeme za Bohem“ a říkáme mu to, co druhému do očí neumíme, nenajdeme k tomu nikdy odvahu. Nesoustřeďme se na hřích, ale dělejme něco pozitivního.

Závěrem uvedl ze své zkušenosti – ze křtu dospělé ženy. Na otázku – proč chce být pokřtěna – poskytla odpověď: „Zjistila jsem, že je někdo, kdo mě miluje víc než zde přítomná moje maminka a má křestní kmotra.“