Evangelizační den

Evangelizační den  

P. JAMES MANJACKAL - Evangelizační den - mše svatá Koclířov u Svitav

„Napíšu něco sarkastického“ vyhrožoval jsem kamarádce po návštěvě Koclířova, kde byla mše svatá v rámci evangelizačního dne s P. Jamesem Manjackalem.  P. Jamese má totiž poměrně ráda a také jeho přímočarý a radikální styl zvěstování evangelia. Přiznám se, že jsem ji svým sdělením trochu zlobil, protože bývám v jistých ohledech konzervativní. Ale nakonec jsem si nechal vše uležet nějaký čas a přemýšlel o podnětech i pocitech z takového setkání. Myslím, že důležitá pro čtenáře je informace, kdo je to P. James Manjackal. Vše potřebné je možné zjistit zde na webu: http://www.otecjames.cz/otce-jamese-manjackal

Něco jsem z tohoto „živého“ přístupu viděl už před více než dvaceti lety v charismatické obnově v katolické církvi a také při setkání s členy letničních sborů.  Určité charismatické vlivy dokázaly také jednu církev rozdělit a nevím, zda z porevoluční euforie něco zůstalo a zda se jejich sbory vyvíjejí nyní stejně dynamicky. Zajímavým fenoménem ve světě je například Torontské požehnání a některé další záležitosti. Po listopadu 89 se plno podnětů objevilo i zde v České republice a bylo to období jisté euforie a duchovního uvolnění, kdy i církev byla vnímána v příznivějším světle. Jednota Bratrská pořádala tehdy v Lanškrouně evangelizaci v Kulturním domě a vzpomínám, že i otec Kacálek rád zavítal. Byla to doba očekávání a určitých nadějí. Doba se ale posunula o pár let dále a společnost žije aktuální současností, stejně tak i Církev. Objevily se nové otázky, nové možnosti i nové výzvy. A nyní už konečně ke Koclířovu :-)

Koclířov a P. James Manjackal… Co k tomu říci? Množství aut a  hledání místa pro parking , plno lidí, neznámých i  známých tváří. Lidé oblečení moderně, ale i zcela trampsky.  A auta? Mohutný nablýskaný černý  mercedes na okraji svahu a opodál drkotající kocábka a svačící mladí poutníci ve stínu bříz. Z parkoviště pokračujeme směrem k místu setkání. Stoupáme do kopečka, míjíme hlouček lidí u stánku s devocionáliemi a knihami, pokračujeme doleva a za kostelem se  prodíráme množstvím lidí, kteří se občerstvují zmrzlinou a jídlem. Nekonečné fronty a množství lidí. Překonáváme zástupy a vstupujeme do příjemné zahrady, kde je už lidí podstatně méně. Pomalu pokračujeme vzhůru do svahu zaujmout pozici nejlépe ve  stínu stromu. Slunce pálí. Leč vše je většinou obsazeno a tak stoupáme do vyšší nadmořské výšky do svahu a konečně nalézáme stín. Vidíme krásné panorama s kostelem a kousek výše silnici nad Koclířovem, kde se míhají vozy. Samotné podium je pro nás ukryté za  stromy, ale výborné nazvučení  tento nedostatek odstraňuje. Hned v úvodu zaznívá, že bude mše svatá a proto přítomní nemají být do půl těla a nemají jíst atd. a mají tuto informaci předat případně nově příchozím. O kousek nad námi se sluní chlapík na trávě do půli těla a účastní se mše svaté bosky a zodpovědně. Také zaznívá výzva k tomu, aby se nenatáčelo a nefotografovalo, aby si člověk to setkání prožil…   A tak se účastníme mše svaté spolu s mnoha stovkami přítomných lidí. Malé děti běhají kolem rodičů, kočárky zaparkované ve stínu stromů ve svahu, osamělí senioři s trojnožkami, mladé páry s ratolestmi,  celé rodiny… Množství lidí různého věku. Chyběla mi tam snad jedině generace mezi 10-20 lety. Na stráni se i zpovídalo, dítka se krmila, lidé opakovaně tleskali, zvedali na výzvu ruce, pokládali na sebe ruce, chytaly se za ruce, mávalo se prapory a vybíraly  peníze do praktických modrých kanystrů na misie P. Jamese. 

Otec James byl dynamický a překlad byl perfektní. Hudební doprovod naprosto bezchybný. Někdy to byl takový liturgický tělocvik na povel, ale věřím, že těm lidem to vyhovuje a jsou zvyklí. Závěrečné glosolalie otce Jamese a sdělování kdo se právě uzdravuje z rakoviny a nemocí všeho druhu mne trochu iritovalo. Jmenoval konkrétní počet Petrů, počet Marii a další a další jména i jednotlivě. U určitého jména jsem měl pochybnosti, zda v takovém davu je vůbec přítomno toto vzácné jméno. Když sdělil, že je přítomno sedm lidí HIV pozitivních, začal jsem mít také trochu pochybnosti o takovém počtu, ale budiž. Velmi zajímavé bylo, že v úvodu neustále jmenoval jen ženská jména. Už jsem začal mít dojem, že pánové mají dnes smůlu na uzdravení. To už jsem měl také dojem, že lékaři začínají být zbyteční, protože takový počet lidí uzdravených v tak rychlém sledu se jevil poněkud zarážející. Nevím kolik už jmen vyjmenoval a kolik nemocí. Jen vím, že naše jména tam nezazněla, ale věřím, že pokud někdo své jméno uslyšel a má i konkrétní nemoc, tak je to pro něj jistě silný silný impuls. Pokud by bylo tolik lidí uzdraveno, zřejmě by museli následovat mnohé desítky a desítky děkovných dopisů od tolika lidí co bylo jmenováno.  Po mši svaté následovaly chvály a lidé zvedali ruce, otočili se na vyzvání doprava a vložili ruce na svého souseda a modlili se. Jak už jsem napsal, jsem trošku konzervativnější, ale bylo vidět, že lidé ochotně spolupracují a berou tyto věci vážně, spontánně tleskají a nebo zvedají ruce. Je mnoho zranění, bolestí, problémů a obtíží, které lidé nesou na bedrech. Odevzdat je Kristu a prosit o pomoc je tak přirozené… Pro zdraví člověka je přirozené mít zdravou duši, ale i tělo. Mnoho lidí co má potíže a nemoci by určitě mělo hledat i příčinu nejenom na úrovni ducha, ale i těla. Jinak se nemoci mohou vracet a tedy recidivovat.  Věřím, že i jiná životospráva, vylepšení životního stylu a stravování, způsob rehabilitace nebo cvičení a nebo i přirozená schopnost lidské vůle potlačit zlozvyky nebo nectnosti v sobě nese Boží potenciál. Bůh žehná každému kroku člověka, který má poctivou snahu být lepším. Nelze vždy spoléhat na mávnutí „kouzelného proutku“ a zdraví duše i těla si „objednat“ přes mimořádný duchovní stav nebo zážitek. Bůh je Tvůrce všeho viditelného i neviditelného a je dobré ve vyváženosti poznávat cennost Božího vedení, Božího stvoření i uzdravení. A samozřejmě rozpoznávat své chyby, své hříchy.

Ano, otec Manjackal je mimořádný evangelizátor, přináší něco nového, mluví zřetelně o hříchu, satanu, ,svátostech, nectnostech… Lidé to potřebují slyšet. Na stranu druhou jsem přece jen vnímal výraznější emoční a přímočarou rétoriku, důraz na mimořádnosti a zázraky... Lidé touží po zázraku, touží po naději, touží po jasné zprávě a koneckonců tomu i rozumím... Když bylo přijímání, tak bylo oznámeno, že dostavit se může ten, kdo byl na platné zpovědi. Zajímavá selekce, napadlo mne. Jak laik může posoudit platnost své zpovědi? Má se zamyslet, jestli snad něco nezamlčel při zpovědi? Hřích?  Co je podstata hříchu?  Co je hřích? Má asi mnoho podob. Myslím si, že hlavní  hřích je zahleděnost člověka do sebe, egocentrické a sobecké smýšlení, které nevidí druhé. Bůh ale často zve ke stolu a učí pozvedávat oči. Zacheus slézá ze stromu, chudá vdova dává, Samaritán pomáhá a platí, Magdaléna vděčně děkuje svému Mistru, zločinec na kříži přibit a takto paralyzován se v posledním tažení  obrací k svému Mistru a Tvůrci….a získává nebe. Hřích je to, když Mistra nevidíme. A je tolik způsobů, jak můžeme  být Bohu blíže. Jedním z nich je návštěva Koclířova a účast na exerciciích P. Jamese Manjackala.