Termín plíživá neslanost použil jeden můj kamarád z farnosti v hovoru a hned se mi ten pojem zalíbil. Ukazuje totiž na korozi něčeho hodnotného na co člověk může snadno rezignovat. Ukazuje ztrátu touhy a víry. Ukazuje také na chorobu doby, která buď přináší občas náboženskou „přesolenost“ a nebo naopak mnohem častěji náboženskou neslanost, unavenost a dovolím si říci zlenivělou ukolébanost. A taková ukolébanost přináší spíše duchovní neduhy než duchovní výzvy.

 "Při udělování popelce se říká: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“ (srov. Gen 3,19) anebo opakuje Ježíšovu pobídku: „Čiň pokání a věř evangeliu“ (srov. Mk 1,15). Jak důležité je slyšet a přijmout tyto výzvu právě v této naší době! 

Jsme omezenými tvory, hříšníky, kteří ustavičně potřebují pokání a obrácení. Soudobý člověk, který deklaruje svou totální nezávislost na Bohu, se stává otrokem sebe samého a často se ocitá v neutěšené izolaci. Výzva k obrácení je proto pobídkou k návratu do náruče Boha, něžného a milosrdného Otce, k důvěrnému odevzdání se Mu." (Benedikt XVI.)

Být maminkou...

By mělo být samozřejmým povoláním každé ženy. Maminka je ta, kdo prací svých rukou, svým tělem, svým směřováním dává prostor novému životu (a netýká se to jen počtu dětí). Maminka je útočiště, přístav k zakotvení i vyplutí a bezmezně důvěřivé přijetí. Být maminkou také znamená bezmocně sledovat, jak se její nejbližší tvrdě učí na cestě života. Být maminkou znamená také nikdy nebýt hotový s prací, nevidět stálý výsledek, a přesto věrně den co den plnit mísy, skříně, kapsy a žaludky, aniž by čekala slova díků nebo uznání...

Takhle to je a není snadné to unést.

Svatost

pro lidi z ulice !?

My, kteří nežijeme v klášteře, ale žijeme běžným životem, věříme, že tato ulice, tento svět, kam nás Bůh postavil, je pro nás místem naší svatosti. Věříme, že nám nic nutného nechybí, protože kdyby nám něco nutného chybělo, Bůh by nám to jistě již dal. (Madeleine Delbrélová)

Nemůžeme se stát svatými tím, že pokoušíme utéci z normálního světa. Žít duchovní život znamená mít život... (Thomas Merton)