
Římskokatolická farnost - děkanství Lanškroun
![]() |
![]() |
![]() |
Zamyšlení Zbigniewa Czendlika psané pro Orlický deník na začátku dubna:
"Před pár dny jsem na Václavském náměstí potkal Rudu Krautschneidera. Pustil jsem si televizi a koho vidím? Rudu Krautschneidera! Na vysvětlenou těm, kteří ho neznají: Ruda Krautschneider je dřevorubec a mořeplavec. Zavřete oči a zkuste si představit dřevorubce, pak mořeplavce. Tyto dva obrazy spojte v jeden a budete vidět Rudu, muže s ostrými rysy ve tváři, dlouhými, jen větrem upravovanými vlasy a vousy. Přestože je to tvrdý chlap, má velmi citlivé srdce, které zasvětil „děckám z děcáku", jak jim sám říká.
Pecunia non olet (peníze nepáchnou), řekl císař Vespasianus, když zavedl daně z veřejných záchodků. Některým peníze páchnou a možná proto si myslí, že církev a peníze nejdou dohromady, že to církev poskvrňuje. Dokonce, že být bohatým je hříšné – a proto by církev měla být chudá. Slýchávám to teď často v kontextu majetkového vyrovnávání mezi státem a církví.
Někdy mi to připadá pokrytecké. Ti samí lidé, kteří si myslí, že by církev měla být chudá, neměla mít peníze, chtějí, aby církev sloužila chudým, nemocným, postiženým a aby byla tím milosrdným samaritánem. To prostě nejde dohromady.
Zamyšlení Zbigniewa Czendlika uveřejněné v Orlickém deníku 21. března:
"Jestli máme z něčeho opravdu strach, pak jsou to nemoci a umírání. A to nemyslím jen na naše nemoci a naše umírání. Obecně vzato: před nemocnými a umírajícími doslova utíkáme. Bojíme se jich, stejně jako lidí s různými handicapy. Jenže ať budeme utíkat seberychleji, nikdy před tím neutečeme.
Zamyšlení Zbigniewa Czendlika pro Orlický deník:
"Víte, proč máme dvě uši a jedna ústa? Abychom více poslouchali a méně mluvili. A víte, proč máme dvě oči? Abychom občas jedno mohli přimhouřit.
Celý křesťanský svět vstoupil do doby postní. Ta začíná Popeleční středou, končí Velikonočními svátky a trvá čtyřicet dnů. Těch čtyřicet dnů připomíná Ježíšův půst na poušti, který trval stejnou dobu, ale také je to analogie na pouť izraelského národa z egyptského otroctví do Zaslíbené Země, která trvala čtyřicet let.
Termín plíživá neslanost použil jeden můj kamarád z farnosti v hovoru a hned se mi ten pojem zalíbil. Ukazuje totiž na korozi něčeho hodnotného na co člověk může snadno rezignovat. Ukazuje ztrátu touhy a víry. Ukazuje také na chorobu doby, která buď přináší občas náboženskou „přesolenost“ a nebo naopak mnohem častěji náboženskou neslanost, unavenost a dovolím si říci zlenivělou ukolébanost. A taková ukolébanost přináší spíše duchovní neduhy než duchovní výzvy.