Opravdu musíme za každou cenu hledat oběti?

Zbigniew Czendlik

Velikonoce v mém milovaném Lanškrouně tentokrát poznamenal nebývalý požár.Z ohně mám hrůzu. Kdysi od blesku vyhořel statek mých prarodičů. Byla to pro celou rodinu obrovská rána.
Podobných požárů na vesnici, ze které pocházím, si pamatuji hodně. A tak je logické, že se tam mezilidská  soudržnost projevovala v angažovanosti ve sborech dobrovolných hasičů. K nim patřil můj děda, tatínek a také já. Byla to rodinná tradice. Před hasiči smekám a jsem rád, že lanškrounský velikonoční požár přinesl jen materiální škody.

Jenže hned, co byly plameny uhašeny a měli jsme si oddechnout, že nakonec vše dobře dopadlo, začal se ve městě rozdmýchávat další požár. Tentokrát se nejednalo o skutečné ohnivé plameny, ale o ohnivé plameny vycházející z úst některých, kteří začali radnici vyčítat, že neinformovala občany o možném chemickém ohrožení zplodinami a nebezpečnými látkami, že nesvolala krizový štáb, že toho městská policie možná udělala málo a Bůh ví, co ještě. Z některých názorů a vyjádření mám pocit, jako by „rozdmýchávači" byli zklamaní, že byl požár ve finále málo dramatický, a tak je ho potřeba ještě více zdramatizovat. A když už žádné oběti na životě nejsou, tak by bylo dobře přece jen nějakou oběť najít. Logicky se nabízí vedení radnice. Jsou to stejně oslové,  co na ní sedí. Už dlouho žádné vzrůšo ve městě nebylo, tak proč to nezkusit! Živí se penězi nás, daňových poplatníků. Stejně jsou nám k ničemu…
A tak bych na adresu radnice poslal tento trošku povzbuzující příběh: Jednoho dne spadl starý osel do studny. Chudák zvíře křičelo a volalo o pomoc. Farmář se snažil vymyslet, co udělat. Nakonec si uvědomil, že nepotřebuje ani studnu, ani osla a rozhodl se studnu s oslem zasypat. Požádal pár sousedů o pomoc. Každý chytil lopatu a začali házet hlínu, smetí a všelijaký bordel do studny. Nejdříve osel hlasitě křičel, ale nakonec se utišil. Ještě tam hodili pár lopat – a pak farmář nakoukl do studny. A tam uviděl něco nečekaného. Osel, na kterého hlína padala, se z ní pokaždé otřásl a ušlapal ji, aby se dostal výš. A čím více té špíny na osla farmáři házeli, tím víc stoupal a nakonec byl už tak vysoko, že vyskočil a odběhl.  ZBIGNIEW CZENDLIK