To, co mi na dnešní společnosti stále více vadí, je rostoucí hrubost. Začíná už u náctiletých dětí. Vzájemná šikana mezi žáky a hrubé chování k učitelům jsou na denním pořádku. Sami učitelé by o tom mohli dlouho vyprávět. I když se s takovým brutálním chováním těžko smiřuji, nakonec si řeknu: „Jsou to jen děti". Nemůžu se ale smířit s hrubým chováním těch, kteří si do svého loga vepsali „pomáhat a chránit". Dodnes těžce rozdýchávám demonstrativní zásah Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) na úřadu vlády a dalších místech ve čtvrtek 13. června 2013. 

Velikonoce v mém milovaném Lanškrouně tentokrát poznamenal nebývalý požár.Z ohně mám hrůzu. Kdysi od blesku vyhořel statek mých prarodičů. Byla to pro celou rodinu obrovská rána.
Podobných požárů na vesnici, ze které pocházím, si pamatuji hodně. A tak je logické, že se tam mezilidská  soudržnost projevovala v angažovanosti ve sborech dobrovolných hasičů. K nim patřil můj děda, tatínek a také já. Byla to rodinná tradice. Před hasiči smekám a jsem rád, že lanškrounský velikonoční požár přinesl jen materiální škody.

Velikonoční "Zbigniewovy nesmysly" psané pro Orlický deník:

"Není to žádná sranda psát každý týden fejetonek – a už vůbec ne na velikonoční téma. Zrovna mi volala kamarádka a říká, že se chystá s dětmi malovat vajíčka. Radši bych maloval ta vajíčka, než vymýšlel, co napsat. Ale povzbudila mě větou: víš, vajíčky bys potěšil jen pár lidí, fejetonkem potěšíš mnohem více srdíček. Jen aby… Uvidíme, zda se mi to podaří!

                       Výrobci mobilních telefonů by ze mne vůbec radost neměli. Stačí mi pouze volání a pokud možno, dobrá výdrž baterie. Nic jiného od mobilu nežádám. SIM s číslem je ale „muzejní exponát“ a právě proto bych nerad o mobil přišel. A přesto, jednoho dne se mi ztratil z „dohledu“. Při vystupování z auta vypadl z kapsy na zem. Ve spěchu si člověk ničeho nevšimne a pak začne naléhavé „hledání“ v prostoru a následné volání z jiného aparátu „kdepak jsi a uslyším tě…“. A na druhém konci to vyzvánělo a nikdo se nehlásil…