Profesora Maxe Kašparů, vzdělaného renesančního člověka, psychiatra, pedagoga, esperantistu není potřebné snad ani představovat. Před více než rokem se stal dokonce řeckokatolickým knězem a mezi jeho poslední knihy patří titul: O zemi beze studu (2015)  A co považuje za důležité? Například budovat šestistěn, protože jedině tak nevyhoříme... K poslechu zde. https://www.youtube.com/watch?v=M3KytsbBNi8 

Před vánočními svátky byl na farním webu uveřejněn článek Socha u kostela. Prezentoval jsem v něm určité rozčarování nad instalací sochy, která se zčistajasna objevila u kostela sv. Václava před pískovcovým křížem, vytrčená nepochopitelně do prostranství.  S předpokládaným ztvárněním je možné se seznámit např. zde: http://www.lanskroun.eu/assets/File.ashx?id_org=7892&id_dokumenty=7779 

Uměním se přiliš nezabývám, ale přesto přijdou chvíle, kdy si velmi rád prohlédnu tvorbu, kterou se lidé vyjadřují a se kterou vstupují do prostoru. Snažím se vnímat umění jako laskavého průvodce i radostnou tvořivost, která někdy popisuje skutečnosti života i beze slov a vyjadřuje tak představivost umělce i jeho smysl pro fantazii či nadsázku. A umění mnohdy nalézá i neobvyklá ztvárnění. Kdysi jsem v galerii v Letovicích neplánovaně strávil dvě hodiny a průvodkyní mi byla ochotná paní co mi popisovala i autory děl, takže jsem mohl více chápat i zázemí jejich tvorby. Občas mne umění i šokuje. A to se stalo právě dnes vpodvečer, když jsem projížděl náměstí Aloise Jiráska. Vezl jsem skauty ze sobotní výpravy a zahlédl zdálky jakousi klečící postavu u kostela sv. Václava. Podivil jsem se, ale záhy jsem byl přítomnými informován, že jde o sochu. "Socha a na tomto místě?"...

Známý duchovní spisovatel David Torkington se jako student dostal poprvé do Říma a teď viděl, jak vypadá církev. Byl naprosto nadšený, když viděl chrám sv. Petra, další ty nejznámější chrámy, když procházel katakombama, když navštívil ty nejznámější hroby svatých…Svaté město mu prostě učarovalo a David si myslel, že v životě už nikdy nic krásnější ani uvidět nemůže. Ale David se mýlil. Po deseti dnech pobytu v Římě navštívil Asissi, město svatého Františka. A Davidovi stačilo, aby poznal ještě něco krásnějšího než Řím.

Budík, který mi přes dvacet let prokazoval věrné služby, se bez varování zastavil dvě hodiny před tím, než mě měl vzbudit, abych stihl jednu z nejdůležitějších akcí svého života. Bylo léto roku 1982 a já jsem měl zaujmout pozici v manchesterském Heaton Parku a odtud pro BBC komentovat mši Svatého otce. Když jsem se s dvacetiminutovým zpožděním dostavil na místo, producent už byl málem bez sebe...

Úvod nedělní bohoslužby 16. října byl zpestřen v úvodu informací o tom, že některý z mimolanškrounských návštěvníků má zřejmě v autě psa a byl pobídnut, ať si pro něj klidně zajde, pes se určitě cítí v autě špatně a v našem kostele prý psi být mohou… Nová informace či bonmot pro přespolní? Dorazili lidé, co zde měli před rokem křtěné své děti a pejsek na ně asi čekal v autě, podobně jako určitě mnohokrát čekal před hypermarketem... Pokusím se s trochou humoru vykreslit situaci...: